Plátce daně nebyl schopen doložit rozsah přijatých služeb v podobě konzultací. Správce daně zkonstatoval, že předložené důkazní prostředky v podobě dokladů a příloh s uvedením počtu hodin nebyly dostatečné.
Poplatník odmítl předložit další detailní důkazy a spolehl se na to, že důkazní břemeno přešlo předložením dokladů a účetnictví na správce daně. Soud dal správně za pravdu správci daně a uvedl mimo jiné:
Platí tedy, že daňový doklad není sám o sobě poukázkou na vznik nároku na odpočet daně. Aby mu mohla být přisouzena důkazní hodnota ve smyslu § 73 odst. 1 zákona o DPH, musí věrně zobrazovat faktickou stránku věci (přijetí zdanitelného plnění). Vzniknou-li správci daně pochybnosti o správnosti údajů na tomto dokladu, resp. pochybnosti o uskutečnění zdanitelného plnění či naplnění jiných zákonných podmínek pro uplatnění odpočtu daně, ztrácí daňový doklad důkazní hodnotu předvídanou v § 73 odst. 1 zákona o DPH a nárok na odpočet daně je třeba prokazovat dalšími způsoby předvídanými daňovým řádem.
