Jádrem sporu bylo to, zda je správce daně oprávněn stěžovatelce předepsat úrok z prodlení za srpen 2013, když jí v vznikl přeplatek za červenec 2013. Argumentovala tím, že rozpočet měl peníze po celou dobu ve správné výši.
Oba soudy její argumenty odmítly a potvrdily, že úrok ve výši cca 2,3 mil Kč je předepsán oprávněně, protože nedoplatek se úročí od data původní splatnosti a přeplatek vznikl až vyměřením dodatečného přiznání, tedy později.
Dle původního rozhodnutí MS v Praze bylo důvodem sporného stavu podání dodatečných přiznání na základě storna dokladů vydaných v předmětných obdobích. Co bylo důvodem storna z judikátů nevyplývá, každopádně výsledkem byl přeplatek na dani, tedy stav, že správce daně fakticky držel po dobu jednoho roku více peněz, než měl a přesto byl stěžovatelce vyměřen úrok z prodlení.
V praxi se dokonce stávalo, že správce daně vyzval plátce k podání dodatečného daňového přiznání kvůli časovým posunům (například dříve uplatněný dobropis) a následně vyměřil úrok od data původní splatnosti do současnosti, nikoliv třeba jen za měsíc posunu (obdobně jako v tomto případě).
Soudy tedy aprobovaly postup, kdy jsou vymáhány úroky z neexistujících dluhů, resp. dluhů vzniklých díky nedokonalé právní úpravě. Je samozřejmě otázkou, jak by bylo postupováno v případě výzvy, která je vydána v rozporu s úpravou § 104, uvedené rozhodnutí však příliš velkou naději nedává, protože soudy upřednostnili striktně matematický výklad bez zohlednění účelu úpravy.
V praxi je tedy potřeba trvat na postupu dle § 104, dodatečné přiznání nepodávat a trvat na vyměření úroku za období prodlení (v případě stěžovatelky však takový postup zřejmě možný nebyl).