Společnosti FRIGOPRIMA bylo uloženo zajištění daně z přidané hodnoty z důvodu nákupu masa v rámci podvodných řetězců. Správce daně požadoval zajištění daně z přidané hodnoty ve výši cca 37 mil Kč.
KS v Brně dospěl k závěru, že daň bude stěžovateli pravděpodobně doměřena, ale nedospěl k závěru, že byla splněna druhá podmínky pro vydání zajišťovacích příkazů, tedy že bude v době její vymahatelnosti nedobytná, nebo že v této době bude vybrání daně spojeno se značnými obtížemi.
Z toho důvodu zajišťovací příkazy zrušil.
Proti tomuto rozhodnutí podal správce daně kasační stížnost, ta však byla zamítnuta a názor KS v Brně byl potvrzen.
Důvodem bylo nedostatečné odůvodnění obavy z nedobytnosti daně, kdy subjekt byl funkčním podnikem, v minulosti si své daňové povinnosti plnil a toto byl první, byť relativně závažný případ, kdy své povinnosti porušil.
Správce daně rovněž neodůvodnil, že by jeho majetek nepostačoval na úhradu daňové povinnosti nejen nyní, ale ani v budoucnu, například pokud by závazky splácel.
Soud vzal v potaz rovněž to, že se neprokázalo, že by subjekt o podvodech věděl, či se jich aktivně účastnil ale byl pouze neopatrný a obchodní partnery neprověřoval.
Soud rovněž neuznal argumenty správce daně, že se nejednalo o dosud bezproblémového plátce - uvedl, že pochybení, které je předmětem sporu nelze považovat za předchozí neplnění povinností.
Soud rovněž odkázal na další svá rozhodnutí v podobných kauzách a potvrdil své dřívější úvahy, například o zohlednění míry účasti na podvodu. Pokud je účast vědomá, bude stačit mnohem méně pro vydání zajišťovacích příkazů, pokud bylo zapojení nevědomé, bude potřeba obavu o budoucí dobytnost daně mnohem lépe odůvodnit.
Kauza FRIGOPRIMA je jednou z mediálně známých kauz zajišťovacích příkazů jejich užití se zintenzivnilo zejména v době kdy Finanční správu řídil Martin Janeček.
Co se týká věcné stránky věci, je otázkou, zda byly zajišťovací příkazy adekvátní či nikoliv, k posouzení bohužel neexistují ve veřejných zdrojích potřebné údaje. Každopádně procesně správce daně situaci jako v mnoha dalších případech nezvládl a jejich vydání nezdůvodnil.
Každopádně z dostupných zdrojů je zřejmé, že společnost hospodařila nepříliš dobře a doměření daně ve výši cca 37.000.000 včetně příslušenství bylo zjevně nad její síly resp. pravděpodobně by to vedlo k ukončení její činnosti.
Jen roční úroky z takové částky totiž přesahovaly její výsledky hospodaření a pokud by nedošlo k zásadnímu zlepšení její kondice, nemohla by daň jen z provozních výsledků (bez prodeje majetku) uhradit.
Na druhou stranu, správce daně si zřejmě nedal práci s tím ocenit majetek tržní hodnotou (vycházel ze zůstatkových cen, což je ekonomicky naprosto chybná úvaha a svědčí buď o naivitě či snaze společnost zlikvidovat). Rovněž neanalyzoval trend hospodaření, tedy zda se její kondice nezlepšuje, což soud správně považoval za důležité.
Pokud by tuto úvahu udělal, možná by dospěl k závěru, že majetek postačuje k úhradě budoucích závazků (alespoň částečně), protože nemovitosti byly poměrně staré a tržní cena mohla být vyšší než zůstatková cena. Pak by stačilo zřídit zástavní právo k majetku, nechat spor o nárok na odpočet proběhnout a pouze v případě indicií o ukončování činnosti vydat zajišťovací příkazy. Společnost by i v případě prohraného sporu mohla majetek prodat a pokračovat v činnosti v pronajatých prostorách.
Výsledkem neprofesionálního přístupu finanční správy je další zlikvidovaná společnost a budoucí spor se státem o náhradu škody.
