V dané věci se soud zabýval otázkou jak postupovat při prokázání skutečnosti, že se plátce zapojil do daňových podvodů (případně o nich věděl měl a mohl).
Žalobce ARMOSTAV MÍSTEK a Krajský soud v Ostravě se domnívali, že měl být přednostně aplikován institut ručení dle § 109 zákona o dani z přidané hodnoty místo odepření nároku na odpočet (což učinil stěžovatel, tedy správce daně).
NSS dal za pravdu správci daně a rozsudek KS v Ostravě zrušil. Uvedl, že primárně je potřeba odepřít nárok na odpočet daně na vstupu, jelikož se jedná o institut nalézacího řízení. Teprve ve fázi placení daně, tedy po neúspěšném vymáhání na poskytovateli plnění, je namístě zvážit aplikaci ručení dle § 109.
Soud neshledal důvody pro položení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské Unie - blíže viz bod 48 rozhodnutí.
Kromě jiného se soud zabýval využitelností výslechu svědka z trestního řízení a aproboval postup správce daně, který jej využil a neopakoval. Odkázal při tom na ustanovení § 93 (3) Daňového řádu, dle něhož by na opakování musel podat návrh sám plátce, který tak v dané věci nevyužil.
Jedná se o velmi zajímavé rozhodnutí, na nějž odborná veřejnost dlouho čekala.
Bohužel soud zatím nedopověděl na otázku, zda lze institut odejmutí nároku v nalézacím řízení kombinovat s následným ručením dle § 109, tedy že by v určitých situacích daň byla zaplacena příjemcem dvakrát. Ačkoliv se to jeví jako ekonomicky nesmyslné, tedy že by došlo k dvojímu zdanění, část odborné veřejnosti se domnívá, že to možné je.
Z bodu 41 lze snad dovodit náznak úvahy, že NSS neuvažuje o aplikaci obou institutů současně, byť v daném případě polemizuje z názorem KS, který preferoval ručení před odepřením nároku.
[41] Nelze přehlédnout ani praktické obtíže spojené s výkladem krajského soudu. Pokud by správce daně v rámci daňové kontroly zjistil, že kontrolovaný subjekt je součástí podvodu na DPH a je přitom naplněna některá z podmínek ručení (viz § 109 odst. 1 zákona o DPH), byl by povinován daňovou kontrolu ukončit bez doměření daně (podle jakého zákonného ustanovení by tak měl za vědomosti o daňovém podvodu učinit, krajský soud neuvedl). Následně by pak správce daně musel přistoupit ke stanovení daně osobě, za kterou by měl následně kontrolovaný subjekt ručit (nebyla-li tato ještě stanovena), a poté činit kroky opravňující jej k aplikaci ručení (upomenout dlužníka, pokusit se na něm vymáhat, atd.). Až po těchto úkonech by se mohl „vrátit“ k původně kontrolovanému subjektu, který by nadto byl povinen z titulu ručení ve smyslu § 109 odst. 1 zákona o DPH zaplatit „daň nezaplacenou svým dodavatelem“, tedy částku, jejíž výše by byla zcela mimo sféru jeho vlivu. V důsledku uvedeného postupu by přitom mohlo dojít k tomu, že by z důvodu uplynutí lhůty pro stanovení daně již nebylo možné doměřit daň u článku, který ji neodvedl, a návazně by již nebylo možné aplikovat ani akcesorický institut ručení.
