V posuzované věci byla předmětem sporu otázka, zda společnost Auto Kralupy, s.r.o. která koupila v roce 2009 nákladní vozidlo a stavební stroj od osob, které nebyly vlastníky (stroje byly kradené).
Stěžovatel uplatnil zaúčtoval náklady na stroje jako škodu a tuto uplatnil jako daňově uznatelný náklad, navíc v roce 2011 (zřejmě z důvodu vydání rozsudku v dané trestní věci).
Správce daně argumentoval, že se v daném případě nejedná o škodu způsobenou neznámým pachatelem, ale že stěžovatel měl pouze pohledávku z titulu bezdůvodného obohacení ze strany prodávajících. Na základě toho vyloučil přijatou náhradu škody ze zdanitelných výnosů a stejně tak vyloučil i náklady jakožto daňově neuznatelné.
Jak krajský soud v Praze, tak NSS daly správci daně za pravdu.
Ačkoliv se dle našeho názoru jedná o rozhodnutí správné a o škodu způsobenou neznámým pachatelem se nejedná, je zajímavé odůvodnění NSS, kdy soud poukazuje na vztah § 24 odst. (2) písm l), dle něhož jsou daňově uznatelné náklady na škody způsobené neznámým pachatelem a § 25 odst (2), dle něhož musí být poškozený vlastníkem. Uvedená vazba je dle našeho názoru poněkud zavádějící, protože striktně vzato by se uvedené ustanovení § 25 na krádeže vůbec nemělo vztahovat, protože v jejich důsledku nedochází k poškození nebo zničení majetku. V praxi se však i tyto případy samozřejmě posuzují jako škody.
Dle našeho názoru je tedy otázkou, zda by se restrikce v § 25 odst. (2) neměla vztahovat jen na případy specifikované v § 25, ostatně i samotné ustanovení výslovně odkazuje na § 25 nikoliv veškeré definice v zákoně. A jak již bylo zmíněno, na krádeže se v praxi § 25 (2) neaplikuje. Dle našeho názoru by tedy nemusel být § 24 čistě podmnožinou § 25 (2), ale mohlo by se jednat o částečně překrývající se množiny, které mají společný průnik. Tomu ostatně odpovídá přístup ke krádežím - § 24 se na ně aplikuje i přesto, že se nejedná o zničení nebo poškození.
Také je ovšem otázkou, zda lze u "nevlastníka" hovořit o škodě jako takové - v jeho případě bude účtováno spíše o náhradě škody a režim náhrady škody je odlišný, resp. u náhrady škody nestanovuje zákon žádná speciální omezení. Pokud by mu regresně vznikl nárok na náhradu škody, bude o něm účtovat již jako o výnosu a nikoliv jako o nákladu na škodu.
Pokud by tedy například nájemce uhradil škodu způsobenou podnájemcem (jelikož odpovídá za vrácení prostor ve stavu odpovídajícímu obvyklému použití) a nezískal by již regresně náhradu (případně ji získal jen částečně), měly by takové náklady být plně daňově uznatelné - je ovšem otázkou, zda by v daném případě správce akceptoval závěr, že se o škodu nejedná, resp. posuzovat by se měl výdaj v podobě náhrady škody.
