V daném případě byl stěžovatelem správce daně, resp. Odvolací finanční ředitelství, které potvrdilo exekuční příkaz vydaný finančním úřadem k vymožení nedoplatku na dani z příjmů a penále v celkové výši cca 16.000.000.
Plátce dovozoval, že s ohledem na vykázání přeplatku na osobním daňovém účtu v období před exekucí byla exekuce nezákonná, neboť mel správce daně povinnost jej na nedoplatek upozornit. V řízení však nebylo prokázáno, že by byl případný přeplatek natolik velký, aby jím bylo možné uhradit celý nedoplatek včetně příslušenství.
Krajský soud jeho názor potvrdil, NSS však shledal že správce daně nevybočil z mezí daných mu zákonem a rozsudek zrušil (dal za pravdu správci daně).
V daném případě jsou poměrně zásadní skutkové okolnosti vzniku nedoplatku. Žalobce totiž věděl o existenci dluhu (vznikl doměřením daně a stal se vykonatelným po rozhodnutí o odvolání), jednalo se o významné částky (cca 16.000.000 Kč) a argumenty poplatníka byly poměrně slabé.
To ostatně potvrzuje i část rozsudku, kdy soud konstatuje:
Žádné jiné (pro věc podstatné) tvrzení neuváděl; neuváděl například, že jím zdůrazňovaná částka přeplatku k úhradě postačí, že byl spolupracujícím daňovým subjektem plnícím si své daňové povinnosti atp. Za této situace kasační soud výše uvedenou úvahu stěžovatele, že nebylo namístě žalobce vyrozumět o nedoplatku, nepovažuje za odporující shora uvedeným zásadám správního uvážení.
Z uvedeného vyplývá, že pokud by žalobce argumentoval jinak (a bylo by to prokazatelné), například že o existenci dluhu nevěděl, případně že domněnka o existenci dostatečného přeplatku měla oporu v účetnictví, že si vždy řádně plnil své povinnosti a že tudíž nebyla na místě obava z nesplnění daňové povinností (nadto takto vysoké) apod., rozhodl by soud možná jinak.
