Stěžovateli (výzkumnému ústavu) byla doměřena daň z přidané hodnoty neboť správce daně upravil koeficient, kterým krátil přijatá plnění. Důvodem pro změnu bylo nezahrnutí dotace získané na krytí výdajů na výzkum do čitatele koeficientu.
Správce daně dospěl k závěru, že se v daném případě nejednalo o ekonomickou činnost, resp. stěžovatel to neprokázal.
Oba soudy názor správce daně potvrdily.
NSS odkázal na judikát týkající se chovu koní C-432/15 Baštová v němž byla řešena otázka, kdy je možné považovat činnost za podpůrnou k ekonomické činnosti. V případu Baštová takovou činností bylo příprava vlastních koní na dostihy, kdy ekonomickou činností bylo poskytování takových služeb pro zákazníky.
V případě stěžovatele však nebylo prokázáno, jak výzkum podporuje ekonomickou činnost, stěžovatel tvrdil, že se díky tomu může prezentovat jako výzkumná instituce, ale nepředložil dle soudu dostatečné důkazy pro svá tvrzení.
Pro přesné zhodnocení rozsudku by bylo potřeba znát detaily ohledně výzkumu a argumentace stěžovatele. NSS totiž obecně připustil, že výzkum s nímž není spojen konkrétní výstup může být považován za ekonomickou činnost, je však potřeba to dostatečně spolehlivě prokázat.
Ve svém rozhodnutí uvedl, že v případě obecných nákladů (tedy těch, které nelze přiřadit konkrétním výstupům) může být náročnější prokázat, že k ekonomické činnosti přispěly či měly přispět. Rovněž uvedl, že u některých režijních nákladů to může být jednodušší než u jiných, pokud je u nich vazba na ekonomickou činnost slabší resp. méně zřetelná.
Z rozsudku vyplývá, že NSS nepochybuje, že i výzkum, který nemá přímý výsledek může sloužit k podpoře ekonomické činnosti, je to však potřeba prokázat. Stěžovatel tak však neučinil a dle soudu zůstal v rovině obecných tvrzení.
V daném případě by zřejmě dostačovalo, pokud by vysvětlil jaký byl cíl a jaký to mělo mít v budoucnu vliv na jeho služby, případně že se jednalo o výzkum s cílem rozvíjet znalosti zaměstnanců, využít kapacity apod.
V uvedeném případě se jednalo o náklady na výzkum, ale v obecné rovině se argumentace soudu dotýká jakýchkoliv dalších režijních nákladů. Význam má nejen pro DPH, ale i pro daň z příjmů.
Z našeho pohledu nejzajímavější pasáže uvádíme níže:
35] Z citovaných právních názorů je pro posouzení nyní projednávané věci podstatné následující: nárok na odpočet daně na vstupu může být dán, pokud jsou tyto náklady součástí obecných výdajů souvisejících s ekonomickou činností. Tento předpoklad však k jejich uznání nepostačuje. Tyto náklady na vstupu musí rovněž vykazovat přímou a bezprostřední souvislost s onou ekonomickou činností. Tak tomu bude tehdy, pokud (v podmínkách projednávané věci) náklady na výzkumnou činnost skutečně souvisejí s plněními na výstupu (jsou jejich nedílnou součástí). Naposledy uvedený předpoklad může být rovněž „nahrazen“ zjištěním o tom, že plnění na vstupu jsou objektivně způsobilá podpořit ekonomickou činnost daňového subjektu a skutečně tomu tak v praxi je. Naplnění těchto kritérií je uloženo ověřit správnímu soudu (a předtím daňovým orgánům). Kritérium objektivního hlediska, ve spojení s předpokladem, že má jít „toliko“ o prostředek na podporu ekonomické činnosti, klade vysoké nároky na daňový subjekt stran prokázání vlastních konkrétních tvrzení, především pokud jde o konkrétní popis vlastní ekonomické činnosti a vysvětlení, jakým konkrétním způsobem se náklady na vstupu do konkrétní ekonomické činnosti promítají. Relativní obecnost těchto kritérií ovšem neznamená, že by bylo lze na ně reagovat stejně obecným tvrzením, že byla ve věci naplněna. I pokud není bez dalšího rozhodná časová souvislost mezi plněními na vstupu a na výstupu (není přitom pravdou, že by tuto krajský soud v rozsudku vyžadoval, jak tvrdí stěžovatel) nebo tato vazba není vždy shledána s poukazem na „směřování“ podpůrné činnosti k ekonomické činnosti subjektu jako takové, musí o tom mít daňové orgány a posléze správní soudy dostatek konkrétních (žalobních) tvrzení, aby mohly tuto souvislost ověřit. Jinak je následný soudní přezkum de facto znemožněn, nemá-li nahrazovat chybějící námitky vlastními zjištěními, což je v důsledku zásady rovnosti účastníků správním soudům zapovězeno
[40] Bez předestření konkrétních skutkových okolností lze obtížně odlišit, zda případný efekt spočívající v zlepšení dobrého jména souvisí s konkrétními výsledky výzkumné činnosti, či zda je případně podmíněn např. zmínkou o výzkumné činnosti v názvu obchodní firmy daňového subjektu. Velmi podstatným bude nepochybně rovněž rozsah a konkrétní zaměření výzkumné činnosti a následné posouzení, nakolik se překrývá či míjí s vlastní ekonomickou činností daňového subjektu. Jakkoli je totiž snáze představitelná souvislost v předmětu činnosti v případě přípravy dostihových koní k závodům a následné činnosti spočívající v „obstarávání“ potřeb cizích koní na komerční bázi či provozování agroturistiky, mnohem obtížnější to může být u specifické výzkumné činnosti, jejíž předmět může a současně nemusí směřovat k tomu, čím se stěžovatel ve své obchodní činnosti zabývá. To vše ve vazbě na případné zvýšení renomé stěžovatele na relevantním trhu. Právě proto je třeba v daňovém a posléze soudním řízení přednést dostatek skutkových argumentů, které lze následně podrobit hodnocení při soudním přezkumu. To se v souzené věci nestalo.
