Správce daně neuznal plátci nárok na odpočet daně z plnění uplatněných na vstupu, protože podle všeho existovala celá řada pochybností o tom, zda plnění bylo přijato - například některé články v řetězci byly nekontaktní, platby probíhaly hotově apod.
Soudy názor správce daně podpořily a nárok na odpočet nebyl uznán. Mimo jiné nebyl uznán argument plátce, že o plněních již bylo rozhodováno v minulosti. Soudy potvrdily, že uznání nároku na odpočet v minulosti nemůže znamenat automatický nárok na odpočet v budoucnu.
Nejedná se o překvapivé rozhodnutí, uvedené závěry jsou logické. Za zmínku stojí kromě jiného argument NSS, že námitku o věrohodnosti důkazních prostředků měl stěžovatel namítnout již v řízení před KS.
Co se týče v kasační stížnosti uváděného doložení lodních lístků do Švédska a toho, že mezi výpověďmi svědků provádějících ve Švédsku uvedené práce byly pouze dílčí rozpory, je třeba tuto námitku odmítnout jako nepřípustnou ve smyslu § 104 odst. 4 s. ř. s., neboť žádná jí odpovídající námitka nebyla uplatněna v řízení před krajským soudem. Uplatní se tedy právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 9. 2008, č. j. 8 Afs 48/2006 - 155: „Ustanovení § 104 odst. 4 s. ř. s. nesleduje restrikci práv fyzických a právnických osob na přístup k soudní ochraně, nýbrž zachování kasačního charakteru řízení o kasační stížnosti. Po aktivně legitimovaných účastnících předcházejícího žalobního řízení lze spravedlivě žádat, aby na principu vigilantibus iura uplatnili veškeré důvody nezákonnosti správního rozhodnutí již v řízení před soudem prvé instance. Pokud tak neučiní, je legitimní, že z hlediska možnosti uplatnění argumentace v dalším stupni ponesou případné nepříznivé následky s tím spojené.“
