Správce daně si vyžádal informace od italského správce daně, které se jevily jako podstatné pro řízení o vyměření nadměrného odpočtu. Italská správa však neodpověděla v předpokládané lhůtě a stěžovatel (žalobce) považoval nečinnost (vyčkávání správce daně na odpověď) za nečinnost. Soudy mu však nedaly za pravdu a sdělily, že následné vyčkávání odpovědi správcem daně neznamená nezákonný zásah v podobě nečinnosti automaticky, zejména pokud je pro předmět řízení zásadní.