Dlužník daroval vybavení rodinného domu své dceři (v srpnu 2015), tedy poté, co mu byla doručena výzva k prohlášení o majetku 2/2015, krátce před soupisem věcí (9/2015 a nařízením exekuce 10/2015).
Stěžovatelka podala návrh na vyloučení majetku z daňové exekuce. Jak správce daně tak KS jí však nevyhověli s tím, že jednání dlužníka byla po doručení výzvy k prohlášení o majetku neúčinné a stěžovatelka neprokázala, že by byla vlastníkem věcí před doručením výzvy (darovací smlouvy naopak prokazovaly opak).
Stěžovatelka v průběhu řízení namítala, že byla vlastníkem věcí již před doručením výzvy k prohlášení o majetku a trvala na zohlednění tohoto argumentu v soudním řízení.
NSS uvedl, že v řízení před soudem lze doplňovat některé nové skutečnosti a argumenty, tyto případy jsou však značně omezeny (například případy týkající se trestání) a v daném případě tomu tak není.
Domnívám se, že pokud by soud připustil dodatečnou argumentaci nabytím vlastnictví před únorem 2015, musel by taková tvrzení odmítnout, protože by nebyla věrohodná s ohledem na další tvrzení stěžovatelky v řízení.
Kauza se jeví jako nepovedená snaha vyhnout se exekuci, kdy účastníci provedli úkony pozdě a jejich snaha tedy neměla velkou šanci na úspěch.
Zajímavé by bylo posuzování účinků ústní darovací smlouvy (pokud by toto tvrdila stěžovatelka od počátku), předcházející doručení výzvy k prohlášení o majetku, tedy zda by takové tvrzení v řízení obstálo, resp. za jakých okolností (svědci, okolnosti apod.).
