Stěžovatelce byla doměřena daň z příjmů fyzických osob za zaměstnance slovenského družstva, kteří u ní vykonávali činnost. Jádrem sporu bylo to, zda se jednalo o dílo, jak tvrdila stěžovatelka a nebo o mezinárodní pronájem pracovní síly jak tvrdil správce daně. Oba soudy daly za pravdu správci daně.
Důvodem bylo především nastavení spolupráce, kdy stěžovatelka kontrolovala a řídila výkon činností a slovenské družstvo jen dodávalo pracovníky. Takové uspořádání je typické pro pronájem pracovní síly a nikoliv pro realizaci díla.
NNS rovněž odkázal na některé své dřívější rozsudky, například na 5 Afs 55/2015 - 32 v němž Nejvyšší správní soud doplnil, že mezi podstatné znaky mezinárodního pronájmu pracovní síly „patří zejména to, že daňový rezident ČR objednává určité množství pracovníků s určitou kvalifikací (mající založen pracovněprávní vztah s daňovým nerezidentem ČR), určuje dobu, pro kterou je bude potřebovat, přímo jim ukládá úkoly, řídí a kontroluje jejich práci. Nezbytnou podmínkou je rovněž skutečnost, že příjmy za práci jsou vypláceny pronajatým pracovníkům právě prostřednictvím jejich zahraničního zaměstnavatele.“
