Správce daně neumožnil žalobkyni (její zástupkyni) nahlédnout v rámci jedné návštěvy do celého spisu s tím, že spis je umístěn v několika kancelářích a že je potřeba se domluvit na jiný termín návštěvy kdy bude možné nahlédnout do zbylých částí. Tím zkrátil žalobkyni na jejích právech zejména tím, že ji omezil v právu na spravedlivýc proces.
Soud dáe zkonstatoval, že požadavek na ústní jednání nemá zákonnou oporu vždy, ale jen tam, kde by absence takového jednání omezila účastníka na jeho právech. Tak tomu v daném případě dle názoru NSS nebylo.
Za podstatné považujeme to, že se NSS postavil obstrukčnímu přístupu správce daně v oblasti nahlížení do spisu. V praxi je totiž poměrně běžné, že součástí spisu nejsou důležité podklady pro rozhoddování správce daně, nejso do něj zakládány všechny získané důkazní prostředky (například ty svědčící ve prospěch daňového subjektu) či jsou jinými prostředky omezována práva poplatníka seznámit se skutečnostmi, které vyšly v rámci řízení najevo.
Neaktuální spis, umístění různých částí u různých osob, sdělení, že odpovědná osoba není přítomna (na druhou stranu správce daně často argumentuje, že nejednají konkrétní osoby, ale úřad jako celek) to jsou některé z překážek, které správci daně staví poplatníkům či jejich zástupcům do cesty za spravdlivým výsledkem řízení.
V praxi je pak obtížné se rozhodnout, zda takovým požadavkům ustoupit (přijít například jiný den) a nebo neustoupit a riskovat, že spor prohraje.
Je tedy rozhodně dobře, že se soudy, zde MS v Praze a následně NSS, takovým praktikám jasně postavily.
