Správce daně vyzval společnost KOVÁŘ plus jakožto ručitele k zaplacení daně za jeho dodavatele, který ji neodvedl. Důvodem bylo to, že mu zaplatil na účet vedený v zahraničí ačkoliv ještě krátce předtím platil na účet vedený v tuzemsku (do zahraničí začal platit poté, co byla zahájena exekuce u dodavatele a český účet zablokován).
Krajský soud rozhodnutí zrušil s tím, že je dle jeho názoru právní úprava §§ 109 (2) ZDPH neústavní a v rozporu s evropským právem.
Tento argument NSS odmítl a uvedl, že sice zákon výslovně nestanovuje že by před aplikací 109 (2) měl být proveden znalostní test, tedy že plátce věděl či mohl vědět že bude daň nezaplacena, tato podmínka dle jeho názoru vyplývá již z prvního odstavce a právní úprava je tedy v souladu s ústavou a evropskými předpisy, jen je ji potřeba "dotvořit" a znalostní test aplikovat.
V daném případě však dle NSS správce daně vědomí či možnost vědomí plátce o podvodu neprokázal a pouze spekuloval. Rozsudek KS tedy zrušil, ale v zásadě dal za pravdu plátci, že v jeho případě nebyla aplikace § 109 (2) na místě, jelikož správce daně neprokázal jeho vědomí či možné vědomí o podvodu.
Uvedené rozhodnutí zásadně modifikuje praktickou aplikaci ručení dle § 109 (2), tedy že je nutné prokázat, že plátce věděl či věděl měl a mohl, že placením do zahraničí či na neregistrovaný účet umožní dodavateli neodvést daň.
Nenaplnily se naopak naděje části odborné veřejnosti (alespoň zatím), která doufala ve zrušení ustanovení jako takového pro jeho rozpor s evropskou legislativou.
Na jednu stranu lze kvitovat "dotvoření" ustanovení ze strany NSS, na druhou stranu takový postup zavádí dvojkolejnost aplikace - v praxi je běžně vyžadována registrace účtu a odmítány platby do zahraničí právě s ohledem na striktní znění zákona. Ti jenž takový postup odmítají se sice mohou dovolat tohoto judikátu, jejich pozice při jednání je však slabší než kdyby se uvedené ustanovení změnilo.
Je samozřejmě otázkou pro praxi od kdy je aplikace ručení možná a pokud je nutné znalostní test aplikovat na případy dle odstavce (2), zda je nutné jej aplikovat i na odstavec (3) tedy například při přijetí plnění od nespolehlivého plátce. Zde samozřejmě bude dovození odpovědnosti jednodušší,nicméně i v praxi se lze setkat s tím, že odběratel zjistí, že je protistrana "nespolehlivá" až dodatečně, například proto, že nemá prostor každý den monitorovat web daňové správy.
