NSS zrušil rozsudek KS v Hradci Králové, který potvrdil správnost zajišťovacích příkazů na daň z příjmů. Důvode jejich vydání bylo důvodné podezření o zapojení se stěžovatele (HERO Computers) do podvodného řetězce.
NSS se však neztotožnil se závěrem, že byla správcem daně prokázána nižší pravděpodobnost vybrání daně. Správce daně v podstatě jen argumentoval vysokou likviditou majetku (stěžovatel disponoval relativně velkým majetkem, dle správce daně se jej však mohl rychle zbavit). Dle NSS to však nemůže odůvodnit vydání zajišťovacích příkazů, pokud nemá správce daně indicie o vyvádění majetku, změně struktury, přemístění sídla na adresu, kde jej nelze kontaktovat apod. Takové indicie správce daně neměl, resp. pro teto závěr nebyla opora ve spise.
Další z řady nezákonných zajišťovacích příkazů, kdy se stěžovatel zřejmě zapojil do podvodného řetězce, ale správce daně nezvládl postup procesně. Pokud by prokázal, že se subjekt či jeho statutární orgány v minulosti plnění daňových či jiných povinností vyhýbali či je z okolností zřejmé, že to mají v plánu, zřejmě by mohl uspět. Z rozhodnutí však vyplývá, že takové úvahy neučinil. Soud rovněž zopakoval, že je nutné upřednostnit možnost postupného zaplacení daně před okamžitou likvidací, tedy že ani v situaci, kdy aktuální majetek nepostačuje na úhradu možného dluhu nelze zajišťovací příkaz bez dalšího vydat.
viz odkaz na předchozí rozhodnutí 2 Afs 239/2015 - 66, „Racionální a zodpovědný správce daně však musí v každém okamžiku daňového řízení volit takový postup, který povede k efektivnímu výběru daně, ale zároveň je i povinen šetřit práva a právem chráněné zájmy daňových subjektů (§ 1 odst. 2 a § 5 odst. 3 daňového řádu). (…) Na půdorysu zjištění o chování a majetkové situaci daňového subjektu rovněž zvažuje, zda a jak je možné dosáhnout splnění povinnosti, již zakrátko hodlá stanovit. Nutně tedy vede i úvahy o tom, zda je daňový subjekt aktuálně schopen daň uhradit, případně zda nedostatek části prostředků může řešit institut posečkání, či bude daň již v okamžiku stanovení nejspíš nedobytná. Že budoucí daň převyšuje disponibilní finanční prostředky daňového subjektu, není samo o sobě důvodem pro masivní zajištění doprovázené týž den vydanými exekučními příkazy, po němž bezprostředně následuje nařízení exekuce [v tomto případě dokonce i nařízení prodeje nemovitých věcí (!), jehož následek v případě, že se později ukáže výchozí předpoklad mylným, tj. výklad zastávaný správcem daně co do merita bude překonán, zpravidla nebude už nikdy možné zcela napravit uvedením v předešlý stav]. (…) Účelem zajišťovacího příkazu není ihned získat současný majetek daňového subjektu, a tím ukončit jeho ekonomickou činnost, ale zajistit, aby aktiva předtím, než poslouží k uspokojení daňového dluhu, nezmizela. Proto existuje-li potenciál, že daňový subjekt bude v rozumné době schopen potřebné prostředky vygenerovat, není namístě masivní odčerpání jeho zdrojů, jež jeho činnost ochromí. Prognóza budoucího ekonomického vývoje musí být pochopitelně založena na racionální úvaze vycházející z individuálních okolností, zejména z dosavadních výsledků a způsobu hospodaření a dále i na rozumném a podloženém odhadu o „ochotě“ subjektu dostát svým povinnostem. Významnou roli hraje i přesvědčivost právního názoru, jenž je základem pro doměření daně, s níž se pojí i míra neodvratnosti, že daň bude pravomocně stanovena daňovými orgány a případně i potvrzena správním soudem (k tomu viz níže). Je-li přiměřeně pravděpodobné, že daň bude moci být uhrazena postupně, je třeba upřednostnit tuto variantu před okamžitým uspokojením s ekonomickou likvidací subjektu, neboť ta s sebou nese řadu nepříznivých následků, které není těžké domyslet (propuštění zaměstnanců, výpadek dosud odváděných daní atd.). Součástí úvah o pravděpodobnosti dobrovolné úhrady daně nutně musí být i fakt, že výtěžek nucené dražby je obecně nižší, než při volném prodeji majetku za tržní cenu.“
