Stěžovatel nesouhlasil s doměřením daně z důvodu nedoložení kalkulace nedokončené výroby. V rámci daňového řízení dle svého názoru doložil správci daně značné množství důkazních prostředků a považoval jednání správce daně, který požadoval doložení smlouvy za nezákonné, neboť mu ji údajně poskytl k nahlédnutí v průběhu daňového řízení.
Oba soudy argumenty stěžovatele odmítly a potvrdily, že je jeho povinností doložit svá tvrzení a samotné množství doložených podkladů (cca 400 stran) neznamená prokázání skutečností, pokud je potřeba je doprovodit kalkulacemi, vysvětleními apod.
Rovněž odmítl názor stěžovatele, že by si správce daně měl obstarat smlouvu sám, například od protistrany, zejména pokud stěžovatel nevysvětlil, proč ji nedoložil (například, že byla zničena).
Z judikátu vyplývá, že jednání stěžovatele mělo zřejmě obstrukční charakter, protože v odvolání navrhl pokračování v dokazování, fakticky ale nic nového nedoložil, přestože mu žalované Odvolací finanční ředitelství zaslalo dokonce dvě výzvy.
Soudy rovněž potvrdily, že nebylo povinností OFŘ provést důkazní prostředky v podobě výslechu svědků, pokud tyto důkazy samy o sobě nebyly způsobilé prokázat tvrzení poplatníka. Důvodem bylo to, že nedoložil ani smlouvu ani kalkulace nedokončené výroby a samotné výpovědi tedy nemohly tyto důkazní prostředky nahradit.
Pokud by tedy existovaly rozpory mezi smlouvou a faktickým plněním a fakturací, mohl toto poplatník sdělit a správce daně by zřejmě na doložení smlouvy netrval, resp. by její nedoložení nemuselo mít tak zásadní dopad na věrohodnost tvrzení stěžovatele.
Zajímavější otázkou by podle našeho názoru bylo posouzení zákonnosti kontroly s ohledem na to, že správce daně zahájil kontrolu roku 2006 poté, co zjistil nesrovnalosti v roce 2007 aniž zaslal výzvu k podání dodatečného daňového přiznání - je však otázkou, zda měl v době zahájení kontroly již natolik konkrétní poznatky o chybách poplatníka, aby mohl (musel) výzvu podat, resp. aby toto stěžovatel mohl doložit.
