Na stěžovatele přešly v důsledku odštěpení obchodní podíly s nimiž byla spojena podmíněná daňová povinnost (vkladateli dle staré právní úpravy vznikla daňová povinnost, pokud zanikla jeho účast na společnosti, do níž nemovitosti vložil do pěti let). Dle správce daně přešla tato povinnost na stěžovatele právě v důsledku odštěpení. Stěžovatel s tímto závěrem nesouhlasil a KS v Hradci Králové mu dal za pravdu.
NSS však rozsudek zrušil a dal za pravdu správci daně s tím, že dle jeho názoru je nutné na daný případ aplikovat §240b daňového řádu. Odmítl argumentaci ustanovením § 240 a judikátem
rozhodnutí se nám jeví jako sporné a to s ohledem na velmi krátké odůvodnění, kdy se soud pouze omezil na konstatování, že daňová povinnost přešla. Mimochodem i správce daně tvrdil v kauze 1 Afs 168/2017 jejímž odůvodněním se NSS odmítl zabývat (týkalo se jiné právní úpravy) toto:
Proti rozsudku městského soudu podal žalovaný (stěžovatel) kasační stížnost. Stěžovatel souhlasí s názorem městského soudu, že žalobce nezanikl, stále právně existuje, a není proto možno aplikovat § 240 daňového řádu. Nesouhlasí však s tvrzením městského soudu, že otázku přechodu daňové povinnosti při rozdělení upravuje § 240b daňového řádu (účinný od 1. 1. 2014) odlišně od předchozí úpravy, která se lišila pouze v tom, že slovo zánik bylo nahrazeno slovem přeměna. Z této změny však nelze dovozovat, že v případě, kdy nedošlo v důsledku rozdělení společnosti k jejímu zániku, musí být řešeno právní nástupnictví a přechod daňové povinnosti u nadále existující společnosti (žalobce). Otázku přechodu daňové povinnosti by správce daně řešil pouze v případě, kdy by došlo k rozdělení společnosti jinou formou než odštěpením a rozdělovaná společnost by zanikla. Ustanovení § 240b je sice speciální a týká se případů přeměny právnických osob rozdělením, podle stěžovatele ho však nelze aplikovat zcela samostatně bez § 240 daňového řádu, který upravuje základní pravidlo pro přechod daňové povinnosti. Podle stěžovatele se § 240b týká případů, kdy došlo k rozdělení jinou formou než odštěpením, v jehož důsledku rozdělovaná společnost nebo družstvo zaniká. Stěžovatel se nemůže ztotožnit se závěrem městského soudu, že na základě přechodu části obchodního jmění došlo v rozsahu tohoto jmění k právnímu nástupnictví z hlediska práva soukromého i veřejného.
V zásadě tedy správce daně tvrdí v této kauze něco jiného než v jiné záležitosti a souhlasí se stěžovatelem - je zřejmé, že aplikace § 240b nebyla jasná ani správci daně. A je tedy zvláštní, že se v daném případě soud spokojil s konstatováním, že daňová povinnost přešla automaticky (bez rozhodnutí správce daně) a blíže se nezabýval tím, zda se tím "jasným" přechodem nerozumí případy, kdy je tak stanoveno v projektu, což zde zřejmě nebylo a zda tedy správce daně neměl povinnost o přechodu rozhodnout - tím by bylo alespoň na jisto postaveno, kdo je tím, kdo bude povinnost plnit.
