Jedná se o podobnou kauzu jako v případě 7 Afs 8/2018 Armostav Místek, kdy NSS poprvé rozhodl, že institut ručení za nezaplacenou daň není speciálním postupem, který by měl nahradit standardní postup odepření nároku na odpočet při prokázání zapojení plátce do podvodu (ručení by nemělo být upřednostněno).
Uzavřel, že se jedná o odlišné instituty, kdy ručení se aplikuje v řízení o placení daně, kdežto odepření nároku je postup aplikovatelný již v nalézacím řízení.
V dané kauze se dále řešila přípustnost použití důkazů získaných v trestním řízení, NSS však uvedl, že přípustnost jejich využití v daném případě bude muset krajský soud řešit znovu, protože v předchozím řízení sdělil jen obecná východiska a neposoudil danou kauzu.
že KS v Ostravě zřejmě nepovažoval získávání důkazů za zcela ideální naznačuje tato pasáž z jeho rozhodnutí:
Přesto krajský soud považuje za vhodné vyjádřit se alespoň ve stručnosti k namítanému porušení procesních povinností správcem daně při získávání důkazních prostředků z trestního řízení, protože tuto námitku považuje za významnou i pro další průběh řízení. Podle dosavadní ustálené judikatury správních soudů sice není vyloučeno použití důkazů získaných z jiných řízení při dodržení stanovených podmínek, použití písemností týkajících se výslechů svědka (protokolů, úředních záznamů) místo jejich výslechu v daňovém řízení je však porušením zásady bezprostřednosti a průlomem do principu, že skutečnosti zjišťované výpovědí svědka se zásadně zjišťují od této osoby prostřednictvím výpovědi učiněné v daňovém řízení. Uvedená judikatura nevylučuje použití takových písemností bezvýjimečně, jejich použití připouští však až v těch případech, kdy výslech svědka v daňovém řízení není možný (zejm. z důvodu, že svědek zemřel či se stal objektivně nedosažitelným).
Kompletní rozhodnutí zde
