Plátci byla doměřena daň z přidané hodnoty, protože nekrátil nárok na odpočet u plnění využitých jak pro zdanitelná tak pro osvobozená plnění - v daném případě šlo o úpravy pozemků částečně prodaných s DPH, částečně bez daně.
Plátce mimo jiné namítal, že správce daně nevydal výzvu dle § 145 DŘ k podání dodatečného přiznání. NSS k tomu uvedl, že takový postup je pro správce daně povinný jen pokud má konkrétní pochybnosti o správnosti základu daně. Pokud tyto pochybnosti vzniknou až v rámci kontroly, není takový postup možný.
V rámci řízení bylo rovněž namítáno, že správce daně vzal v potaz stavební deník dodavatele, s nímž plátce vede spor. Ten však deník v řízení před správcem daň nezpochybnil a soudní spor s ním neprokázal.
Rozhodnutí stanovuje svým způsobem meze použití výzvy dle § 145 odst (2) DŘ. Judikatura nastavila pravidlo, že správce daně musí výzvu vydat, nicméně nelze to chápat tak, že tato povinnost je absolutní a je možné a správné ji vydat vždy, například i v situaci, kdy má správce daně jen obecné tušení, že by mohlo být daňové přiznání špatně sestaveno, například proto, že chyby jsou v daném segmentu poměrně běžné (například časté krácení tržeb v restauracích).
Výzvu je tedy povinen podat, pokud již v rámci vyhledávací činnosti dospěl k závěru, že u poplatníka je chyba (například je to zjištěno při kontrole jiné daně), či například existuje pravděpodobnost, že tomu tak je - viz například plošné kontroly sportovců, pronajímatelů přes Airbnb apod.
Kromě toho rozhodnutí potvrzuje známé pravidlo, že svá práva je nutné hájit již v průběhu řízení přes správcem daně a pokud tedy plátce namítal nesprávnost stavebního deníku, měl jej zpochybňovat již před správcem daně.
V daném případě není zcela jasná věcná stránka věci, tedy zda skutečně došlo k záměrné úpravě pozemků prodaných bez DPH (například s cílem je srovnat a tím zhodnotit) a nebo se jednalo jen o uvedení pozemků do původního stavu po vybudování sítí (stavu v němž byly před tím než na ně byla uložena zemina).
Pokud by to bylo jen uvedení do původního stavu, bylo by zřejmě možné uvažovat o zachování plného nároku. Pokud by se poplatník nerozhodl sítě na vedlejších pozemcích vybudovat, nevznikla by potřeba dosetí nestavebních pozemků. Provedení prací by tak mělo souvislost jen se zdanitelnými plněními a jednalo by se o obdobu úklidu po stavebních pracích v kancelářské budově, kdy je například upravovaná jednotka pronajímaná s DPH, ale vytření podlahy po dokončení se dotkne i části chodby u nájemce, který má nájem osvobozen. I v takovém případě se domníváme, že bylo plnění využito výhradně pro zdanitelná plnění, byť se fyzicky dotklo i společných prostor.
Tyto skutečnosti nebyly v řízení detailně popsány a stěžovatel je zmínil jen velmi okrajově. Soud se jimi tedy zabýval jen letmo a v zásadě situaci posoudil tak, že pokud se práce fyzicky dotkly "osvobozených" pozemků, měl být nárok na odpočet krácen.
Pokud by však plátce prokázal, že cílem nebylo zlepšovat tyto pozemky, ale jednalo se jen o "úklid" po stavbě, možná by byl závěr soudu jiný. Je ale otázkou, zda tomu tak bylo.
