Stěžovatel poskytl svým jednatelům bezúročné půjčky a nezdanil jim vzniklý majetkový prospěch. Správce daně doměřil daň nejprve z úroku ve výši nejnižší zjištěné srovnatelné úrokové sazby, odvolací orgán pak příjem dokonce zvýšil při použití sazby 11,89%!!! s odkazem na to, že je nutné použít cenu obvyklou, nikoliv nejnižší zjištěný úrok.
Jelikož je jednatel považován za zaměstnance ve smyslu zákona o daních z příjmů, jsou závěry judikátu použitelné i na zaměstnance ve smyslu pracovního práva, byť jsme přesvědčeni, že s některými z nich možné polemizovat.
Předmětem sporu bylo zejména:
1. Zda je příjemce benefitu považován za zaměstnance ve smyslu zákona o daních z příjmů, pokud nepobírá žádnou odměnu a zda z něj tedy "zaměstnance" ve smyslu zákona o daních z příjmů učiní právě to přijetí benefitu.
Zákon o daních z příjmů totiž definuje zaměstnance jako osobu, která pobírá příjmy z činnosti, která je považována za závislou.
