V daném případě se spor týkal vydání zajišťovacích příkazů, proti nimž se žalobce odvolal a odvolací orgán mu v rámci odvolacího řízení nedal prostor vyjádřit se k důkazům a jejich hodnocení, které si správce daně v průběhu řízení obstaral.
Ačkoliv je zřejmé, že vydání zajišťovacích příkazů bylo věcně spíše oprávněné (žalobce se mimo jiné zbavoval majetku) tak KS i NSS potvrdily, že v daném případě došlo k porušení § 115 odst. (2) daňového řádu a rozhodnutí správce daně zrušily.
Ačkoliv se dle NSS jedná v případě vydání zajišťovacího příkazu o "překvapivé" rozhodnutí a nevyžaduje se složité dokazování, je nutné aby v řízení o odvolání proti němu správce daně zhodnotil všechny důkazní prostředky a umožnil poplatníkovi se k nim vyjádřit a například vysvětlit skutečnosti jinak než jak se jeví správci daně. Pokud tak správce daně neučinil, jednal nezákonně.
Jedná se o další rozhodnutí ve věci zajišťovacích příkazů, které skončilo špatně pro správce daně a důvodem prohry bylo opět procesní pochybení, přestože měl správce daně jednoznačně potenciál kauzu vyhrát a příkazy obhájit.
Z dostupných informací vyplývá, že vydání zajišťovacích příkazů bylo zřejmě věcně oprávněné, tedy že existovalo důvodné podezření, že poplatníkovi bude doměřena daň a tato nebude vymožena, protože se zbavoval majetku a tento fakt zkonstatovaly oba soudy.
Správce daně však situaci nezvládl po procesní stránce, přestože lze říci, že všechny trumfy měl v rukách on. Ostatně dát prostor odvolateli vyjádřit se k opatřeným důkazům by mělo patřit k dobrým mravům i kdyby zákon tuto povinnost neukládal. Jak totiž soud správně poznamenal, jsou zajišťovací příkazy díky svému potenciálu bezprostředně zlikvidovat poplatníka prostředkem "ultima ratio" a je smutné vidět, že ani odvolací finanční ředitelství neumí s touto "sekačkou sedmikrásek" bezpečně zacházet případně její použití následně obhájit.
