3 Afs 138/2017 Pomůcky v případě nedoložení účetnictví v.o.s.

Spisová značka:	3 Afs 138/2017
Soud:	Nejvyšší správní soud
Datum rozhodnutí:	10. 1. 2019
Kategorie:	Daň z příjmů

Stěžovatel se domáhal zrušení platebního výměru na daň z příjmů fyzických osob, kdy mu byla daň, ve výši cca 5,7 mil. Kč (původně vykázal ztrátu), doměřena na základě pomůcek. Pomůcky byly využity proto, že stěžovatel nedoložil účetnictví veřejné obchodní společnosti, v níž byl společníkem spolu se svým bratrem a která obdržela pojistné plnění ve výši cca .

NSS postup správce daně aproboval.

KOMENTÁŘ DAŇOVÉHO KONZULTANTA

Nejedená se o překvapivé rozhodnutí, navíc KS v Brně již kauzu jednou posuzoval a pomůcky správci daně v podstatě nařídil. Věcně se jedná v podstatě o kriminální čin a z rozhodnutí vyplývá, že stěžovatel byl stíhán, byť není zřejmé, zda v souvislosti se zkrácením daně v této kauze. Je možné, že účetnictví bylo "ztraceno" právě kvůli zakrytí jiné trestné činnosti.

Za zmínku stojí názor NSS (prezentovaný již dříve v rozhodnutí 1 Afs 3/2003-68 či 4 Afs 87/2015-29 že pomůcky nemusí být aplikovány ani v případě ztráty celého účetnictví, ovšem pokud by bylo věrohodným způsobem prokázáno, že údaje v něm (například ve výsledovce) jsou správné. Tak by bylo možné postupovat v případě doložení primárních dokladů apod. viz níže uvedené části rozhodnutí

[25] Nejvyšší správní soud konečně neshledal důvodnou ani námitku, dle které žalovaný nepřípustně přenesl důkazní břemeno na stěžovatele tím, že nepřihlédl k výkazu zisku a ztráty a rozvaze za zdaňovací období roku 2007, aniž by skutečnosti vyvracející jejich věrohodnost prokázal. Otázkou neunesení důkazního břemene v daňovém řízení a naplnění podmínek pro postup podle § 98 daňového řádu se již zabývala četná judikatura Nejvyššího správního soudu. Z ní plyne, že skutečnosti týkající se výše zdanitelných příjmů prokazuje daňový subjekt zásadně svým účetnictvím, které představuje základní důkazní prostředek pro vyměření daně z příjmů; účetnictví však není důkazem jediným. V rozsudku ze dne 11. 3. 2004, č. j. 1 Afs 3/2003-68, č. 327/2004 Sb. NSS, Nejvyšší správní soud uvedl, že „[j]ako důkazních prostředků lze podle § 31 odst. 4 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků [nyní § 93 odst. 1 daňového řádu], užít všech prostředků, jimiž lze ověřit skutečnosti rozhodné pro správné stanovení daňové povinnosti (za předpokladu že nejsou získány v rozporu s právními předpisy); při neexistenci účetnictví, popř. jeho neúplnosti, by však daňový subjekt v rámci svého důkazního břemena ve smyslu § 31 odst. 9 zákona o správě daní a poplatků [nyní § 92 odst. 3 daňového řádu] musel snést takové důkazy, které by v plném rozsahu jeho neexistenci nebo neúplnost nahradily, a bezpochybným způsobem tak doložily veškeré jeho příjmy a uznatelné daňové výdaje, které v daňovém přiznání uvedl .“ Citovaný rozsudek se sice vztahuje k dříve účinnému zákonu o správě daní a poplatků, nicméně jeho závěry lze beze zbytku vztáhnout i na nyní projednávanou věc, neboť právní úprava dokazování v § 92 odst. 3 a důkazních prostředků v § 93 odst. 1 daňového řádu obsahově odpovídá dříve účinné úpravě § 31 odst. 4 a 9 zákona o správě daní a poplatků.

[26] Na tyto závěry navázal Nejvyšší správní soud v usnesení rozšířeného senátu ze dne 19. 1. 2016, č. j. 4 Afs 87/2015-29, č. 3418/2016 Sb. NSS, podle kterého není vyloučeno, aby daň byla stanovena dokazováním i v situaci, kdy účetnictví je neúplné a neprůkazné, respektive bylo ztraceno či zničeno, ale účetní případy lze dostatečně spolehlivě prokázat jinak. „Nelze ani vyjádřit procentuální rozsah zpochybněného účetnictví, ale je nutno věc posuzovat, resp. neunesení důkazního břemena poměřovat vždy ke konkrétnímu případu ve všech souvislostech; záleží především na intenzitě pochybností ohledně zjištěných chyb a nesrovnalostí v účetnictví, na jejich rozsahu, ale také na jejich obsahu.“ Závěr o neunesení důkazního břemene, a tedy splnění podmínek pro postup podle pomůcek, je namístě až v situaci, kdy intenzita pochybností zatemní obraz o hospodaření daňového subjektu, „a to buď přímo, tj. nedostatkem spolehlivých informací o konkrétním účetním případu, anebo nepřímo, tj. celkovou nevěrohodností účetnictví “ (viz rozsudek tohoto soudu ze dne 22. 10. 2008, č. j. 9 Afs 30/2008-86).