2 Afs 84/2017 - 35 Činnost stavebních dělníků nebyla švarcsystém

Spisová značka:	2 Afs 84/2017 - 35
Soud:	Nejvyšší správní soud
Datum rozhodnutí:	28. 2. 2018
Kategorie:	Daň z příjmů

V daném případě stěžovatel poskytoval stavební práce svým odběratelům a na jejich realizaci si najímal další dělníky. Vlastní zaměstnance neměl.

Někteří pracovníci vykonávali činnost jen pro něj, další měli i jiné zákazníky. Pracovní nářadí měli buď své, případně odběratele, nájem jim účtován nebyl.

NSS zrušil rozhodnutí KS v Ostravě a uvedl, že správce daně neprokázal, že by měla činnost dělníků závislý charakter.

KOMENTÁŘ DAŇOVÉHO KONZULTANTA

Za klíčové považujeme zejména tyto pasáže rozhodnutí:

[22] Z uvedeného shrnutí je patrné, že poskytování služeb dodavatelů nelze z hlediska materiálního hodnotit jako závislou činnost, neboť nenaplňuje nezbytné znaky. Dodavatelé poskytovali svou práci jako službu a za to jim byla vyplácena odměna (obvykle fakturovaná 2 Afs 84/2017 - 38 pokračování měsíčně), do které se promítly i odpracované hodiny. Dle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 12. 2006, č. j. 7 Afs 143/2005 - 67, (na který opakovaně poukazoval stěžovatel v kasační stížnosti) tyto skutečnosti neznamenají bez dalšího, že se jedná o závislou činnost. Rovněž dlouhodobý charakter spolupráce může být přítomen i při vztazích mezi podnikateli z důvodu oboustranné prospěšnosti či spokojenosti (obdobně i rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 9. 2011, č. j. 1 Afs 53/2011 - 208). Taktéž k plnění příkazů nedochází pouze v případě závislé činnosti, ale prakticky ve všech případech zadávání prací a činností (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 2. 2005, č. j. 2 Afs 62/2004 - 70, publ. pod č. 572/2005 Sb. NSS). Závislost dodavatelů na osobě stěžovatele byla podstatným způsobem snížena, neboť mohli odmítat nabízené zakázky, stanovovali si pracovní dobu i přestávky dle svých potřeb, sami odpovídali za způsobenou škodu a sami si zajišťovali dopravu, pracovní oděv i základní nářadí. Stěžovatel sice dodavatele úkoloval a kontroloval výsledky jejich práce, nicméně z provedených výslechů nelze jednoznačně určit, jaké intenzity dohled stěžovatele dosahoval. Celkový kontext prováděné práce spíše potvrzuje tvrzení stěžovatele, že činnost dodavatelů pouze koordinoval a při samotném provedení prací dodavatelé požívali nezanedbatelnou volnost. Lze tak uzavřít, že závislost dodavatelů na osobě stěžovatele nedosahovala takové míry, aby jejich činnost mohla být podřazena pod závislou činnost dle § 6 odst. 1 písm. a) zákona o daních z příjmů. Uvedený závěr rovněž potvrzuje, že stěžovatel na sebe nepřevzal v plné míře hospodářské riziko (ve smyslu nedosažení předpokládaných výsledků podnikání), neboť výši odměny stanovoval dle výše zakázky (byť připustil, že někdy méně výnosné zakázky dorovnával ze zisku z jiných). Ani dodavatelé se plně nezřekli možnosti využívat šance, které nabízí trh práce, neboť minimálně jeden z nich potvrdil, že nepracoval pouze pro stěžovatele.

[23] Hodnocení Nejvyššího správního soudu nemůže změnit ani argumentace orgánů finanční správy. Podobně jako krajský soud totiž nehodnotily provedené důkazy a vyjádření stěžovatele v souhrnu a komplexně. Nadto orgány finanční správy neosvědčily jako důkaz některé části výslechů dodavatelů, ačkoliv k tomu nebyl důvod. Zejména uvedly, že dodavatelé nemohli odmítat zakázky, neboť byli finančně závislí na odměně stěžovatele, a také si nemohli samostatně stanovit pracovní dobu, protože pracovali v četě, tudíž museli spolupracovat. Finanční závislost dovozují z daňových přiznání dodavatelů, neboť neuváděli jiné příjmy, než odměnu vyplacenou stěžovatelem. Finanční závislost smluvního partnera na jiném je běžná v ekonomických vztazích a nečiní z tohoto vztahu závislou práci. Nezbytná spolupráce na staveništi nevylučuje možnost ovlivnit rozvržení pracovní doby. Je pochopitelné, že pracovníci na stavbě musí spolupracovat, neboť je to dáno technickými postupy bez ohledu na to, zda činnost vykonávají jako živnostníci či zaměstnanci, což však nevylučuje, aby se například společně domluvili a udělali si přestávku. Rovněž skutečnost, že neměli písemně sjednané smlouvy o dílo, ve kterých by detailně specifikovali všechny smluvní podmínky (např. datum a způsob předání díla, podmínky reklamace atd.), nelze klást k tíži stěžovatele, neboť úprava vzájemných vztahů je součástí smluvní svobody a písemná forma není nutná. Také není nezbytné, aby si smluvní strany sjednaly speciální úpravu odpovědnosti za škodu, pokud jim vyhovovala obecná úprava plynoucí z norem soukromého práva. Nelze ani přisvědčit argumentaci žalovaného na str. 36 napadených rozhodnutí, že znak dlouhodobosti je pevně spojen s hranicí šesti měsíců. Každou konkrétní věc je nezbytné posuzovat individuálně, a proto nelze činit paušální závěry. Navíc není nijak vyloučena ani dlouhodobá spolupráce.