V daném případě uplatnila stěžovatelka jako výdaj na dosažení zajištění a udržení příjmů cestovné vozidly, která používali zaměstnanci společnosti nicméně vozidla patřila jednateli společnosti. V řízení se ukázaly závažné pochybnosti o oprávněnosti uplatnění těchto výdajů a správce daně je vyloučil jako daňově neuznatelné.
NSS dal v tmto ohledu KS a správci daně za pravdu, nicméně zrušil rozhodnutí KS z procesních důvodů.
Uvedl, že pokud nepanovaly pochybnosti o tom, že cesty byly uskutečněny (pracovníky bylo nutné na pracoviště nějak dopravovat), měl správce daně umožnit uplatnění alespoň minimální částky výdajů. S ohledem na to, že byla zpochybněna poměrně velká část účetní evidence, měl vyměřit daň za použití pomůcek).
[37] Ze samotné skutečnosti neprokázání faktického vynaložení některých ze stěžovatelkou deklarovaných výdajů nelze bez dalšího dovozovat nemožnost stanovení daně dokazováním. Neprokázání daňové uznatelnosti konkrétních výdajů samo o sobě ještě není způsobilé zpochybnit účetnictví jako celek a nemožnost stanovit daň dokazováním (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 7. 2011, č. j. 9 Afs 11/2011 – 77). Nicméně jedná-li se o výdaje, které musely být pro dosažení příjmů zcela logicky vynaloženy (tzv. esenciální výdaje), jejich skutečná výše však nebyla spolehlivě prokázána, není možné tyto výdaje zcela opomenout (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 7. 2012, č. j. 8 Afs 70/2011 – 147, ze dne 17. 1. 2008, č. j. 2 Afs 93/2007 – 85, či ze dne 8. 8. 2012, č. j. 7 Afs 86/2011 - 143). Uzná-li správce daně určitou část příjmů ke zdanění, a odebere tedy poplatníkovi část jeho majetku, musí přiznat i relevantní část výdajů objektivně minimálně nutných na jeho pořízení (blíže viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 9. 2007, č. j. 5 Afs 148/2006 - 50, publ. pod č. 1396/2007 Sb. NSS).
Rozhodnutí je zajímavé tím, že v zásadě stanovuje správci daně povinnost stanovit daň dle pomůcek, tedy dává návod, kdy je již možné považovat účetnictví za natolik nevěrohodné, že nelze stanovit daň dokazováním (pokud se nevěrohodnost týká takzvaných esenciálních výdajů). Praktické určení toho, co jsou tyto esenciální výdaje a jaká je jejich minimální výše může být obtížné.
Pro správce daně je tak rozhodnutí poměrně nepříjemné tím, že bude muset stanovit přiměřenou částku takových výdajů a nemůže jen vyloučit neprokázané výdaje jako celek. To může být v případě mnoha cest poměrně složité a náročné a v situaci, kdy bylo takřka najisto prokázáno to, že stěžovatel podváděl i trochu "nevýchovné". To však uvádíme jen s nadsázkou, je samozřejmě správné, že se vymezí mantinely pro další řízení, mělo by být ostatně automatické, že správce daně provede kontrolu v dalších obdobích, protože je poměrně pravděpodobné, že byl užíván stejný "model". V praxi to však vůbec běžné není a správce daně na následnou kontrolu zpravidla rezignuje a sám si s výchovným aspektem doměrku příliš hlavu neláme.
Kromě toho je rozhodnutí zajímavé tím, že zmiňuje poměrně nestandardní, ale v praxi využívaný postup, kdy vozidla nepatří zaměstnanci ani zaměstnavateli, ale například majiteli zaměstnavatele či jeho rodinnému příslušníkovi.
V praxi je tento postup často využíván k tomu, aby se uměle zvyšovaly výdaje poplatníka (které je pak možné využít k vyplácení "černých peněz") resp. ke skrytému odměňování zaměstnanců, neboť získají nárok na nezdaněné cestovní náhrady a reálně jim žádné náklady nevznikají (ty nese vlastník vozidla, který hradí opravy a údržbu).
Dle našeho názoru by se tedy měl správce daně zajímat i o to, zda zaměstnanci kompenzují použití vozidla majiteli, jak by tak pravděpodobně činily u jiných osob pravděpodobně i u osob s daleko užšími vztahy, například sourozenci.
V rozhodnutí je zmíněno, že je povinností poplatníka vést knihu jízd, pokud je vozidlo zahrnuto v obchodním majetku. Tento závěr však dle našeho názoru není přesný, neboť kniha jízd jako taková je jen jednou z možností jak prokázat vynaložení výdajů na dosažení příjmů a "povinnost" jejího vedení je stanovena jen v právně nezávazném pokynu, případně je nutné vést evidenci pro účely bezpečnosti práce (prokazování přestávek apod.).
Tyto předpisy se však nevztahují na všechny uživatele vozidel a dle našeho názoru by mělo být možné prokázat vynaložení výdajů i jinými prostředky, například jen tím, že nevzniknou pochybnosti o tom, že jsou vozidla využívána jinak. Tak je tomu v praxi i v případě jiných provozních výdajů, například nákladů na tisky, telefony apod. a zde se evidence o použití běžně nevyžadují.
