Jedná se o skutkově velmi podobnou kauzu jako v případě 8 Afs 46/2017. I zde Krajský soud a NSS potvrdily, že lhůta pro uplatnění investičních pobídek v podobě slev na dani končila později než se domníval správce daně a dřívější nesprávná správní praxe na toto nemá vliv. NSS se vypořádal i s argumentem správce daně, že svým rozhodnutím způsobil stav, kdy jsou zde rozdíly mezi poplatníky (mezi těmi, kteří postupovali podle dosavadní nezákonné praxe a těmi, kdo se dovolali soudních rozhodnutí (první již v roce 2009) .
[25] Stěžovatel dále tvrdí, že při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nemají vznikat nedůvodné rozdíly, což je v řešené věci porušeno ve vztahu k těm daňovým subjektům, které postupovaly v souladu se stávající správní praxí a judikaturního obratu se nedovolávaly. Nejvyšší správní soud konstatuje, že všichni takoví poplatníci, jimž bylo umožněno investiční pobídku v podobě slevy na dani uplatnit pouze v období fixně vymezeném podle dřívější nesprávné aplikační praxe správních orgánů, se mohli její nezákonnosti dovolávat u správního soudu. Zákon o investičních pobídkách je navíc účinný od 1. 5. 2000, dle § 35a odst. 3 zákona o daních z příjmů, shodně ve znění před novelou i po ní, pak bylo možné slevu na dani uplatňovat v době deseti po sobě bezprostředně následujících zdaňovacích období; jestliže byla Nejvyšším správním soudem zpochybněna tehdejší správní praxe v rozsudku ze dne 26. 8. 2009, muselo nutně poslední (sporné) zdaňovací období pro uplatnění příslušné slevy nastat u všech příjemců investičních pobídek až po vydání předmětného rozhodnutí, pročež i tyto subjekty mohly, stejně jako žalobce, uplatnit slevu na dani ve smyslu jím podaného výkladu dotčeného ustanovení, a případně se neakceptování takového přístupu bránit soudní cestou. Nejvyšší správní soud při posouzení této námitky vychází ze zásady „vigilantibus iura scripta sunt“; jestliže jiné (případné) daňové subjekty uplatnily slevu na dani dle tehdejší správní praxe a následně se nedomáhaly výkladu příslušného ustanovení zákona o daních z příjmů v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu, je to skutečnost jdoucí jim k tíži, která však nemůže v žádném případě být důvodem pro akceptování nesprávného postupu správce daně v případě žalobce. Taktéž námitka porušení rovného zacházení s jednotlivými příjemci investičních pobídek je proto nedůvodná, nehledě na to, že řada z nich mohla uplatnit nárok již v prvním možném roce a problém se jich netýká.
