Soud se v tomto případě zabýval otázkou, zda lze jako daňově uznatelné uplatnit výdaje i v situaci, kdy subjekt žádné příjmy nerealizoval v daném období, ale ani v obdobích předchozích a následujících. NSS potvrdil, že u výdajů není důležité, zda příjmy přinesly, ale zda k jejich dosažení směřovaly a zda byly účelné.
V daném případě se jednalo o výdaje na pronájem majetku, které poměrně významně snížily základ daně poplatníka z podnikání (tyto základy daně se kompenzují) aniž byly po dobu cca 6 let realizovány jakékoliv příjmy.
Dále se NSS zabýval otázkou, zda jsou příjmy v podobě úhrady hotových výdajů insolvenčního správce příjmem z podnikání, kdy potvrdil, že tomu tak je.
Poplatník tvrdil, že od roku 2005 do roku 2010 vynakládal výdaje, které měly sloužit k realizaci příjmů z pronájmu, ty však nikdy nedosáhl, přestože dle něj takové pokusy činil a dokonce uzavřel nájemní smlouvu, která však nebyla fakticky naplněna a musel od ní odstoupit.
Správce daně výdaje vyloučil s odkazem na absenci příjmů (dle něj nebyly vynaložené na dosažení příjmů, pokud příjmy nebyly realizovány) a odkázal na některé dílčí nesrovnalosti v uzavřených smlouvách. Krajský soud názor správce daně potvrdil.
NSS tyto argumenty odmítl a rozhodnutí KS zrušil s tím, že potvrdil dřívější přístup, že prostá absence příjmů není důvodem pro daňovou neuznatelnost.
NSS odkázal mimo jiné na judikáty 2 Afs 44/2003-73 či 6 Afs 17/2004 - 96 dle nichž smysl ustanovení § 24 spočívá v tom, že se musí jednat o výdaje za tímto účelem vynaložené nikoliv, že s nimi musí být příjmy realizované ve stejném období (příjmy dokonce nemusí být realizovány vůbec, například z důvodu selhání podnikatelského záměru apod.). Z tohoto rozhodnutí ale i další judikatury však vyplývá, že musí existovat rozumný předpoklad, že výdaje příjmy přinesou, tedy se nesmí jednat o výdaje zjevně nesmyslné, nepotřebné, případně neodůvodněně nadhodnocené tedy se musí jednat o výdaje účelné. NSS k tomuto výslovně uvádí:
Pokud ovšem daňový subjekt v průběhu daňového řízení nesetrvá v rovině obecných tvrzení a předestře plausibilní a ekonomicky racionální zdůvodnění souvislosti uplatňovaných výdajů a předpokládaných příjmů, svá tvrzení konkretizuje a podpoří relevantními
důkazy, je na správci daně, aby předestřenou verzi skutečnosti vyvrátil.
A právě v tomto ohledu správce daně dle NSS v této kauze selhal, protože nedostatečně zpochybnil nepříliš věrohodná tvrzení poplatníka a spokojil se pouze s tím, že příjmy nerealizoval. Správce daně tedy měl zejména ověřit, zda tvrzení poplatníka nejsou jen účelová, tvrzené návrhy smluv a uzavřené smlouvy jen fiktivní, cílící na možnost zahrnutí výdajů proti příjmům z podnikání.
Dle našeho názoru tedy nelze danou kauzu vykládat tak, že absence příjmů po dobu cca 6 ti let je v pořádku, tedy že je možné bez jakéhokoliv rizika kompenzovat příjmy ztrátami z potenciálně fiktivních činností, ale že v daném případě správce daně neudělal dost proto, aby zpochybnil tvrzení poplatníka o snaze objekt pronajmout (například . Dle našeho názoru tedy poplatník zvítězil spíše procesně než z důvodu jasné oprávněnosti uplatnění výdajů.
