V uvedené kauze NSS potvrdil rozhodnutí KS v Ostravě, který zrušil zajišťovací příkazy vydané k zajištění daně společnosti VHS – ROPA plus, spol. s r. o. s argumentem, že správce daně je při vydávání zajišťovacího příkazu (stejně tak žalovaný při jeho přezkumu) povinen osvědčit alespoň základní skutečnosti odůvodňující závěr, že tu bude budoucí daňová povinnost daňového subjektu.
Opačný výklad by totiž vedl k tomu, že by bylo daňovým orgánům umožněno vymyslet si jakoukoli daňovou povinnost jakéhokoliv daňového subjektu a tuto po celou dobu pro stanovení daně zajišťovat, což je v právním státě při respektování ústavního práva na ochranu vlastnictví nepřípustné.
Dle názoru obou soudů v daném případě správce daně nebylo odůvodnění budoucího vzniku daňové povinnosti dostatečné a nevypořádal se s argumenty, které svědčily závěrům plátce (zde místo plnění).
Rozhodnutí také odkazuje na další rozhodnutí NSS týkající se jak procesních, tak hmotněprávních otázek, například 4 afs 22/2015
Za klíčovou považujeme především tuto pasáž:
Nižší míru pravděpodobnosti ve vztahu k budoucímu stanovení daně lze do určité míry kompenzovat vysokou mírou odůvodněné obavy ve vztahu k budoucí dobytnosti daně. To by mohlo umožnit vydání zajišťovacího příkazu i tehdy, pokud by sice byly dány pouze slabé důvody k domněnce ohledně budoucího stanovení daně, avšak existovaly by např. jasné doklady o snaze daňového subjektu zbavovat se postižitelného majetku, ukončovat podnikatelskou činnost či jeho dlouhodobý majetek by byl neobvykle malý (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 1. 2016, č. j. 4 Afs 22/2015 – 104). Takové silné důvody zakládající odůvodněné obavy ve vztahu k dobytnosti daně však v nyní posuzovaném případě Nejvyšší správní soud neshledal. Z obsahu správního spisu vyplývá, že žalobkyně nebyla novým subjektem. Založena byla již koncem roku 2000. Správce daně v zajišťovacích příkazech uvedl několik skutečností, které měly dokládat odůvodněnou obavu budoucí dobytnosti daně, avšak některé z nich ve světle stávající judikatury neobstojí. Za silný důvod nelze v žádném případě pokládat samotnou skutečnost, že správcem daně předpokládaná výše daně, jejímuž budoucímu stanovení nasvědčují pouze slabé důvody, převyšuje majetek, jmění či výši základního kapitálu subjektu. Za silný důvod nelze pokládat ani žalovaným uváděnou obecnou domněnku o rizikovosti obchodování s pohonnými hmotami (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 1. 2016, č. j. 4 Afs 22/2015 – 104). Útlum ekonomické činnosti či faktické ukončení podnikatelské činnosti v důsledku zvýšení daňových závazků, u kterých však není vysoká míra pravděpodobnosti, také není dostatečně silným důvodem. Silným důvodem by naopak mohl být rychlý odprodej movitého majetku nepostiženého daňovou exekucí, avšak správce daně v zajišťovacích příkazech uvedl pouze takto formulované obecné konstatování bez bližších podrobností, o jaký majetek se mělo jednat a v jaké byl hodnotě. Obecné konstatování nemůže obstát, neboť součástí odůvodnění zajišťovacího příkazu musí být podrobné důvody, pro něž správce daně považuje budoucí úhradu daně za nedobytnou (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2016, č. j. 7 Afs 4/2016 – 74). Důvody budoucí nedobytnosti daně předložené správcem daně jsou vesměs obecného a blíže nespecifikovaného rázu nebo se jedná o důvody dle stávající judikatury nedostatečně silné povahy. Lze proto shrnout, že pravděpodobnost budoucí nedobytnosti daně není natolik silná, aby dokázala kompenzovat nízkou pravděpodobnost vyměření daně.
