Stěžovatel (OFŘ) se domáhal zrušení rozhodnutí KS v Ústí nad Labem, který zkonstatoval nepřezkoumatelnost rozhodnutí o odvolání proti zajišťovacím příkazům vydaným k zajištění nesplatné daně z příjmů. OFŘ se v daném případě nevypořádalo s námitkami poplatníka ohledně pravděpodobnosti doměření daně. Poplatník doložil znalecký posudek, kterým se OFŘ odmítlo zabývat, protože otázka obvyklosti cen bude předmětem nalézacího řízení. Oba soudy však potvrdily názor žalobce (poplatníka), že se jedná o klíčovou otázku, kterou je potřeba zodpovědět před vydáním zajišťovacích příkazů a pokud se s námitkami OFŘ nevypořádalo, zatížilo řízení vadou, kterou s ohledem na nutnost rozhodnout o odvolání do 30ti dní nelze zhojit.
Je tedy namístě v takovém případě zrušit jak rozhodnutí OFŘ, tak zajišťovací příkazy.
Jedná se o velmi zajímavé rozhodnutí, které dotváří praxi rozhodování o zajišťovacích příkazech. Potvrzuje, že při vydání zajišťovacího příkazu není nutné mít jistotu ohledně doměření daně, ale musí zde být vysoká míra pravděpodobnosti a toto musí být dostatečně odůvodněno jak správcem daně, tak následně OFŘ, protože teprve v řízení o odvolání se může příjemce rozhodnutí bránit. Odkazujeme na (z našeho pohledu) nejzajímavější pasáže:
[10] Zajišťovací příkaz je institut předběžné povahy, s jehož uplatněním se pojí velmi silný zásah do práv daňového subjektu. Proto je možné jej vydat na dosud nestanovenou daň pouze tehdy, „existují-li objektivní skutečnosti, které zakládají odůvodněnou obavu (tj. přiměřenou pravděpodobnost), že (i) daň bude v budoucnu v určité výši stanovena a zároveň že (ii) v době její vymahatelnosti bude tato daň nedobytná nebo bude její vybrání spojeno se značnými obtížemi“ (srov. rozsudek NSS ze dne 7. 1. 2016, čj. 4 Afs 22/2015-104, č. 3368/2016 Sb. NSS). Je pravda, že zajišťovací řízení nemůže nahrazovat řízení doměřovací, a proto není namístě, aby správce daně obšírně prokazoval skutečnosti související se stanovením daně (srov. rozsudek NSS ze dne 11. 6. 2015, čj. 10 Afs 18/2015-48). To však nezbavuje správce daně povinnosti zkoumat existenci důvodné obavy ohledně budoucí daně a její vymahatelnosti. Naopak jeho obavy musí být natolik podložené, aby silný zásah do majetkových práv daňového subjektu nebyl neoprávněný. Správce daně proto musí své důvodné obavy řádně specifikovat a odůvodnit (srov. rozsudek NSS ze dne 24. 11. 2009, čj. 9 Afs 13/2008-90, č. 2001/2010 Sb. NSS). Z toho plyne, že „od otázky existence dosud nestanovené daňové povinnosti nelze zcela odhlédnout. Správce daně je povinen důvody, pro které je budoucí stanovení daně přiměřeně pravděpodobné, přezkoumatelným způsobem uvést v odůvodnění zajišťovacího příkazu a v odůvodnění rozhodnutí o odvolání řádně vypořádat námitky, kterými daňový subjekt tuto dosud nestanovenou daňovou povinnost vyvrací“ (srov. rozsudek ve věci 4 Afs 22/2015)
[19] Je pravda, že ve věci 7 Afs 194/2016, k níž se vyjádřil čtvrtý senát ve svém rozsudku 4 Afs 140/2017, NSS výslovně uvedl, že má stěžovatel v dalším řízení přezkoumat odvolací námitky a pak znova vyhodnotit, zda lze zajišťovací příkazy vydat. Tento závěr se skutečně liší od závěru ve věci 2 Afs 239/2015 a čtvrtý senát komentoval vztah těchto dvou odlišných závěrů velmi obecně. Desátý senát však rozhoduje s odstupem více než rok a půl po čtvrtém senátu a nyní již lze s jistotou říci, že právní názor vyslovený ve věci 7 Afs 194/2016 byl ojedinělý a nebyl a není následován – soudu aspoň nejsou podobná rozhodnutí známa. (Opět je třeba zopakovat: to, že krajský soud zruší pouze rozhodnutí o odvolání a NSS zamítne kasační stížnost, nelze považovat za výslovný pokyn k vedení „obvyklého“ odvolacího řízení – jak byl naopak učiněn ve věci 7 Afs 194/2016 – a k novému zkoumání odvolacích námitek.) Ostatně sám stěžovatel ve své kasační stížnosti ve věci 4 Afs 140/2017 označil názor ve věci 2 Afs 239/2015 za ojedinělý a dodal, že „veškerá předchozí i následující rozhodnutí byla postavena na opačném právním názoru“; citoval ovšem právě jen jeden rozsudek Nejvyššího správního soudu ve věci 7 Afs 194/2016.
