Stěžovatelka se domáhala určení, že vedení nalézacího řízení řízení je nezákonný zásah z důvodu uplynutí prekluzivních lhůt. Stěžovatelka se domnívala, že řízení ohledně podjatosti znalce, který měl posoudit správnost odpočtů na výzkum a vývoj, není soudním řízením, které by stavělo lhůty.
NSS tento názor odmítl a potvrdil, že řízením, které s daňovým řízením souvisí bylo i řízení ohledně podjatosti znalce. Ačkoliv soudy následně jeho podjatost potvrdily (jednalo se o konkurenci stěžovatelky), nejednalo se dle soudů o postup, který by díky své nepřípustnosti lhůty nestavěl, jednalo se v zásadě o "běžnou chybu" správce daně resp. soudy uvedly, že správce daně nepochybil, pokud vyčkal se jmenováním jiného znalce na soudní rozhodnutí ohledně jeho podjatosti.
