V daném případě se stěžovatel domáhal zrušení rozhodnutí KS v Brně, který potvrdil správnost rozhodnutí o doměření daně z příjmů stěžovateli. Předmětem sporu byl charakter uplatněných výdajů, tedy zda se jednalo o výdaje na opravy či technické zhodnocení.
Stěžovatel nebyl v řízení před správcem daně schopen doložit stav nemovitostí před zahájením oprav (trvaly cca 11 let) a z dalších informací zjištěných správcem daně vyplývalo, že se spíše jednalo o kvalitativní i kvantitativní změnu, tedy právě technické zhodnocení. Soud dal tedy za pravdu správci daně a KS v Brně.
Dalším sporným bodem byla výše nájemné, kdy soud dal rovněž za pravdu správci daně, který doložil obvyklé nájemné a naopak odmítl argumenty stěžovatele, který argumentoval nájemními smlouvami cca 10 let starými.
Soud odkázal na jiné své rozhodnutí, které se týkalo stejného poplatníka, jen jiného období viz 10 Afs 104/2018
Dále zopakoval již dříve zmíněný argument, že pokud mají výdaje celkově spíše charakter technického zhodnocení, nelze posuzovat jako opravy dílčí práce, které s realizací celku souvisejí, byť by samostatně opravou byly - například vymalování po změně dispozic.
Stejně tak není možné, aby správce daně posuzoval jednotlivý stavební zásah zvlášť a zvlášť rozhodoval, zda ten či onen dílčí stavební zásah je opravou, nebo technickým zhodnocením. Pokud veškeré stavební úpravy byly prováděny v rámci jedné stavební akce (tj. v rámci stavebních prací, které tvoří z hlediska věcného i časového rozsahu těchto prací i z hlediska jejich účelu jeden celek), směřující ke změně technických parametrů a způsobu využití nemovitosti, není nutné zkoumat, zda snad některá dílčí stavební činnost mohla být opravou. Náklady, které přesahují zákonem stanovenou výši a které byly zároveň vynaloženy na stavební práce tvořící jediný záměr, jenž je z celkového hlediska nástavbou, přístavbou, stavební úpravou, rekonstrukcí nebo modernizací ve smyslu § 33 zákona o daních z příjmů, je nutno v celém jejich rozsahu považovat za technické zhodnocení. Do přímých daňových nákladů proto nelze vyčleňovat výdaje na dílčí stavební práce, které by samy o sobě mohly být považovány za opravy (viz rozsudek ze dne 25. 4. 2012, čj. 8 Afs 33/2011-99, bod 37, s citací další judikatury
