Předmětem kauzy byly daňové aspekty transakce s kosmetickými tužkami, které byly dle žalobkyně nakoupeny od tuzemské korporace a prodány do Kamerunu. Byl tedy uplatněn nárok na odpočet DPH na vstupu a uplatněno osvobození při vývozu a vykázán nadměrný odpočet. Źalobkyně dle správce daně a soudu neprokázala, že se jedná o ekonomickou činnost a nárok na odpočet jí nebyl vrácen. Dle správce daně se jednalo o transakce v podvodném řetězci, tedy jednu za variant kolotočových obchodů.
Na základě skutkových okolností popsaných v kauze se zřejmě jedná o případ podvodné struktury, navíc poměrně čitelné. Zejména navýšení ceny zboží, neuhrazení kupní ceny primárnímu dodavateli u Kanady a další skutečnosti svědčí o tom, že obchody neprobíhaly jak bylo deklarováno a závěr správce daně a soudu nepřekvapí.
Každopádně judikát je spíše zajímavý tím, jak bylo pracováno s pojmy daňový podvod a zneužití práva (jejich kombinací, kterou teorie vylučuje) a také tím, že v rámci procesu bylo dikutováno použití důkazního prostředku v podobě vyvětlení (nikoliv výslechu) významného anonymního vývozce do Kamerunu. Soud takovou možnost připustil, zejména proto, že se jednalo jen o jeden z mnoha důvodů neuznání odpočtu a zjištěné skutečnosti byly v zásadě potvrzeny i z jiných zdrojů.
jednalo se tedy jen o jeden z kamenů mozaiky, který zapadal do celkového obrazu kauzy a soud odmítl formalistické požadavky na způsob zjištění relevantních skutečností.